Jak už to tak bývá u těch, kteří nemají sourozence, že
se občas přihodí soustředění na koníčky, které pak
provází celým životem, a ne jinak to bylo právě i u mě.
Ať se jednalo o jakýkoliv návrat z lesa domů, můj
tatínek mne preventivně zvedl nad hlavu a doslova mi
z kapes vyklepával brouky, žáby, ještěrky a vše co mi
během pobytu venku jen „náhodou a omylem“ uvízlo
v kapsách. Do mých dvanácti let jsem měla asi jako
skoro každé dítě období rybiček a králíčků, ale já stále
toužila po kamarádu ze všech nejmilejších – pejskovi.
Ve třinácti letech jsem dostala svého prvního
vytouženého psa – fenku dlouhosrstého jezevčíka Nelu,
která se mnou sdílela mé dětství a byla mým stínem za
každé okolnosti. A právě ona mne přiměla k tomu, že
právě jezevčík mne uchvátil pro svou jedinečnost
natolik, že jsem se rozhodla tomuto báječnému psímu
kamarádovi věnovat mnohem více.
